Základna.net

Tzn. propagace základny v arabském světě! Nezbývá než říct, že základna neudělala ani v tomto případě ostudu a v Istambulu se chovala zase jako doma:-) Dokonce i domluvila vítězství na EURU2008, což znamená Ročosoj, padej do Tipáče, je to tutovka… konečně něco vyhraješ:-)

Jelikoz Ing. PePa (rozumej Ing. Pavlikova) stale marne bojuje s IT technologiemi a neni schopna pridat report z Rohacu, nezbyva mi nic jineho, nez se tohoto nelehkeho ukolu zhostit osobne.

Stalo se, že přijela Sonička na kontrolu, teda na dovolenou, tak si dovolím prásknout co a jak a kde a tak.

Co říci k Londýnu, asi bych nic převratnýho, co napsal Zdenál nenapsal, protože jsme absolvovali podobnou poznávací túru po břehu Temže jako Zdenál. Nicméně jedna věc mě zaujala a tím byl pohled na Temži, která je fakt hnusná, takhle špinavou řeku jsem dlouho neviděl, tak jsem si musel vyfotit jednu cedulku, kterou tam měli zapíchnutou v řece.

Hlavní je, že se snažej, i když výsledek je žalostnej

Naštěstí brufeny jakž takž zabraly a tak po chutném obědě jsme s Martinou a Lukášem vyrazili na vlakáč, odkut nám jel vlak do Portsmouthu. No na nádru byla docela komedie, protože jsem byl pořád hustě otupelej a ubýtek mozkových buněk byl citelný a tak se s pánem domluvit na lístky do Portsmouthu zabralo trošku času, ale nakonec se to podařilo a dokonce jsme dostali nějakou slevu typu – zaplať dva lístky a třetí máš zdarma, tak to byla pohodka. Sedli jsme do vlaku a už se nemohli dočkat, až tu chloubu Portsmouthu uvidíme.

Pýcha Portsmouthu – Spinnaker Tower – výška 170 m.

Měsíc s měsícem, týden s týdnem a den se dnem se sešly a nastal čas, kdy na ostrov dorazili první očekávání návštěvníci.

No tak tihle návštěvníci to opravdu nebyli, ale návštěva to byla velmi milá a těch pět dní, co jsem s Lukášem a Martinou strávil, bylo opravdu luxusních a zážitků byla spousta, že se to ani všechno zachytit nedá, ale něco sem snad nacpu.

Středa 21. listopadu roku páně 2007. Den D, kdy dorazila první a velmi milá návštěva z luhů a hájů českých a moravských. Den a především večer, kterej stojí za zmínku. Ale pěkně po pořádku.

Čekal jsem dlouho, ale dočkal jsem se. Ve středu konečně dorazila návštěva z širých rodných lánů a tak jsem si pět dní, co tu byla náležitě užil. Někdy až moc, ale o tom až v následujících článcích. Takže pěkně od konce. :-)

Přátele, kamarádi, to jste mě mile překvapili, že byste za mnou třebas i dojeli na ostrov a nenechali mě tu zcela napospas těm anglickejm sráčům.

AKTUALIZOVANO 7.11.07 Uvodem bych se chtel omluvit, ze nepisu s hackama a carkama, ale mam tu v praci docela problem s klavesnici, bo se mi zda, ze ty anglani ty pismenka s hackama a carkama snad vubec neznaji. :-) Ale ted k jadru pudla.

Přelom noci z pondělí na úterý, tzn. krátce po půlnoci. V baru ani živáčka a i zbytek hotelu je zahalen do roušky ticha. Kdo si v tuto chvíli absolutně nevydechne, je pouze páteřní i-netová linka, kterou krutě zaměstnává nejen můj notýsek, který sosá data přes WI-FI jak o život, ale nešetřím i pevné připojení, kde stahuju přes kompl na recepci. Klidná pokojná noc, do níž se ozývá jen tiché chřastění rychle se otáčejících disků, jež se plní daty.

Nebyli bysme to odchovanci Základny, kdybysme se zodpovědne neujali ochutnávky místních tekutin. Prvotní důvod byl však zcela fyziologický, protože se rtuť na teploměru pohybovala mnohem výš než v sauně na námi milovaných Roháčích.

Hluboká noc, Frederic spí, no nevím jestli je to to správné slovo, spíš chrápe jak moje babička v době své největší slávy, když v tom se otevřou dveře a do pokoje se vkradou čtyři postavy, jež se hihňají jak patnáctiletý puberťačky, když je osloví, v jejich očích, šarmantní a neodolatelnej zralej muž (asi něco jako já). Tyto postavy jsou značně pod parou a v rukou nesou vždy dva třídecový kelímky naplněné vodou a kradou se opět k Fredericově posteli.

Oslavy narozenin bývají vesměs společenskou akcí, při které se udá spousta zajímavých věcí. Nejinak tomu bylo na oslavě čtyřicátých narozenin nějakýho týpka, který se své narozeniny rozhodl oslavit v našem hotelu. Oslava to byla asi hezká, spousta jídla, spousta pití. V jednu v noci zavřel bar a oficiálně oslava skončila, nicméně neoficiálně pokračovala v druhém baru, kde Peter servíroval piva z night-porters baru, kde stojí třetinka piva 3 libry.

Čtyři hodiny ráno, tma, ticho, naprostý klid. Absolutní pohoda a surfařská volnost v práci. Najednou se však za dveřmi hotelu objeví klátící se postava, jdu odemknout dveře, pustím značně znaveného hosta do hotelu, zamknu a jdu si zase v klidu dělat svůj byznys ke kompu, když se ke mně postava nakloní a začne něco žblechtat. Moc jsem mu nerozuměl, protože artikuloval jako Gudas, když slavil první gól svýho bráchy (kdo nezná nepochopí – každopádně dobře brácha), ale jádro jeho dotazu spočívalo v tom, zda-li bych mu prodal nějaký jídlo, na což jsem mu odvětil, že mu můžu udělat akorát tak sendviče, který vypadjí takhle (teda bez toho juicu, mlíka a dortu).

Moje normální lehká hotelová večeře

Dnes to v práci opět vypadalo na noc, kdy chcípne pes, tudíž na zážitky skoupou. Peter opět držel temnou hodinku v baru a lehce poklimbával, tak jsem byl opět odkázán na internet. Avšak při sjíždění nejrůznějších webových stránek čas utíkal celkem rychle a pozvolna se blížilo ráno, když se do hotelu vracel jistý host (vypadal tak na 25 – 30) s přítelkyní (věk neodhadnu, ale byla to opět typická anglická „kráska“), zkontroloval jsem, jestli má panáček klíč od pokoje a jméno, zda je v seznamu hostů a pustil je dovnitř. V poklidu odešli na pokoj a zase se rozprostilo ticho, které však nemělo dlouhého trvání.

Tak jsem se konečně vypravil na nějakej ten vejlet, a to do Poolu; a nemyslím tím nějakou hospodu s kulečníkem, ale město tady u levobočků. I když nevím, jestli se tomu dá říkat zrovna vejlet, když jedu do sousedního města, které je od Bournemouthu odděleno asi jen administrativně. No ale to je jedno. Každopádně jsem tam nejel jen tak, ale z důvodu, že jsem si potřeboval vyřídit National Insurance Number. Po cestě jsem se pokochal krásným výhledem na pobřeží a moře, ale zároveň jsem trpěl panickou hrůzou.

Dneska byl v práci první incident, kdy jsme museli s Petrem volal sanitku. Ve městě se koná nějaká konference Labour Party, jsou tu i ty největší esa jako Gordon Brown, atd. a u nás v hotelu bydlí spousta lidí, kteří se toho účastní, dokonce i dva členové parlamentu a po večerech totálně kalej!!! No a přijeli nějací týpci taxálem před vstupní dveře a jeden blbec vystupoval a vyvrátil se dozadu a rozmáznul si o dlažbu hlavu, tak jsem je pustil do hotelu, Peter zavolal sanitku, ale panáček byl jak kokot a nechtěl nikam jet a chtěl se s náma prát, no kdyby tam nebyl Peter a neukliňoval mě, tak bych asi týpkovi ublížil, protože se mi vařila krev, a to jsem veskrze mírnej člověk!!! No, ale všechno dopadlo dobře, sanitka si borečka odvezla, za hodinku přijel tágem s parťákem zpátky a šli spinkat! Druhej týpek pak ještě přišel za mnou na recepci a omlouval se mi, že dělal jeho kumpán takovou ostudu, ale že je to tím, že je víceméně abstinent, ale že dneska se musel napít na kamarádovi narozeniny!!! Takhle to dopadá, když chlastá někdo, kdo to neumí!!! No nic serou mě racci, řvou jak pominutí, zrovna, když chci spát, kreténi!!!! No nic, když nemůžu usnout, tak si půjdu vyprat!

Hmmm, tak už se mi podařilo jít do práce lehce mimo smysly, ale bylo to naprosto neúmyslné a náhodné!!! Byla sobota večer, v baráku dole v obýváku se rozjížděla solidní akce, kouřila se voďárna, prostě pohodička a já byl nasranej, že se zase nezúčastním a musím do práce, ale než jsem šel, tak jsem si za něma chvilku přisedl a jelikož Sebastian druhej den ráno odlítal domů, tak jsem si s ním dal dva panáky vodky na seznámení a rozloučení a nemohl jsem odolat pokušení dát si vodárnu, nicméně to jsem ovšem netušil, že je tam smíchán jablečný tabák s travičkou zelenou!!!

Dneska jsem šel poprvé do práce, tak jsem byl zvědavej, jaký to bude a jsem naprosto spokojenej. Můj parťák Peter, bývalý voják, dnes již 74 letý stařík je totální pohodář, nikam nespěchá, je naprosto v klidu a v noci mám i čas si v práci užít superrychlýho internetu, a to v době, kdy stejně jako děda Lebeda si Peter chvilku zdřímne a jen místy slyším jak zhluboka hloubá!

No a asi jsem udělal dobře, že jsem odletěl, bo tady je naprosto úžasný počasí. Slunce svítí jak sviň a dokonce i hřeje, tak jsem se rozhodl poznat trošku město a vyrazil jsem na procházku, tak jsem se tak nějak motal a motal a motal a najednou jsem vylezl na útesu, ze kterýho byl naprosto nádhernej výhled na moře a přilehlé pláže, tak jsem to tam zkouknul.

Tož tohle je výhled na moře, který se mi naskytne po cca 5 minutách chůze z domu!

Poté jsem se vrátil domů, pěkně se oblíkl a šel jsem do hotelu, kde mi Peťa Pawlovská domluvil práci a vyrazil jsem. No a nebudu lhát, že jsem měl strach, jestli jim budu vůbec rozumět, ale byl jsem překvapenej, jak pěkně čistě na mě mluvili a jak mě přijali. Holt Peťo, udělals tam hodně dobrej dojem, tak snad to nepokálím!

Sic se momentálně nacházím jiné části Itálie, rozhodl jsem se napsat pár řádků o tom, jak to vypadalo v Perugii – mém prázdninovém přípravném kempu.

Pohled na Perugii z Palazzo Galenga

Pár dní po návratu z brutálního výletu za poznáváním krás Jižních Čech z hladiny řeky Vltavy nastal den mého odletu na ostrov. A jak to bývá u mě klasikou, když mám jet někam, kde to neznám a budu se seznamovat s holkama a bude probíhat uvítací olíbávání, tak z toho zase nic nebude, protože mi zase vylezl opar!!!